Zamilovanost má za následek slepotu, hluchotu, nemohoucnost. Člověk onemocní, protože nevidí nic jiného, než partnera, neslyší sám sebe, ale jen druhého a bez druhého není schopen života. Jsi mojí součástí. Člověk v zamilovanosti jedná spíše hlavou, chce toho druhého vlastnit, bojí se o své štěstí. Takže člověk si myslí v zamilovanosti, že jedná srdcem, ale je to jen rozum. Člověk ve strachu o toho druhého zde žije utrpení.

Láska naopak jedná srdcem.

Chceš se mnou být, můžeš. Nechceš, nemůžu tě držet. Vím, že dokážu žít i bez tebe. Že svůj život zvládnu sama a tudíž se o tebe nemusím bát, protože si věřím. Dokážu žít s tebou, ale i bez tebe. Obojí má pro mě stejnou příchuť. Nejsi mojí součástí, jdeš jen životem vedle mne. Tudíž jsem zdravý a schopný. Zde je volnost a mizí strach. Žije se zde život bez utrpení.

Každá žena hledá k sobě hodného muže, ale pokud není silná uvnitř sebe, nemůže jí být hodný muž přidělen. Ona by pod vlivem hodného muže ještě více slábla, místo aby sílila. Záměrem Vesmíru je, aby každá žena zesílila, aby mohla být rovna muži. Pak může dostat hodného muže, protože je již silná a umí s tímto hodným mužem zacházet. Bude si vážit jeho úcty a ne jím pohrdat, že je bačkora. Hodným mužem pohrdají slabé ženy, protože se potřebují ještě učit od silného muže. S hodným mužem je nuda, nic se neděje, protože on jí vše plní a ona nemusí o nic usilovat. Slabá žena se potřebuje ještě hýbat, aby zesílila. Silné ženě stačí zůstat ve svém středu, už se nepotřebuje hýbat, a proto ocení hodného muže, už se nepotřebuje učit a bude jí vyhovovat klid a úcta. Na počátku věků byly silné ženy, které si přestaly vážit hodných mužů, a nyní byly slabé ženy, které si vážily silných mužů. V současnosti mají být silné ženy a vážit si hodných mužů. Vracíme se zpět k počátku a měly bychom nyní dobře pochopit svoji roli.

Proč ta láska tak bolí? Protože vše, co prožíváme, musí mít protipól. Vše je draze vykoupeno. Když potkáme velkou lásku, čeká nás velká bolest, ať už se rozejdeme, nebo o přítele přijdeme jiným způsobem. V nových vztazích už neprožíváme velkou lásku, jsme stále ve svém středu a to znamená, že nemůže přijít ani velká iluze, ani velký smutek. My už jsme rádi, že jsme našli sami sebe a nemíníme se příliš dávat tomu druhému. Stále máme úctu sami k sobě a tím se nemůžeme vychýlit ze svého středu a časem prožívat velkou bolest. Co to znamená? Že jsme rádi, že máme partnera, ale zrovna tak se dokážeme smířit s tím, že by odešel.

Zkuste se vrátit do své minulosti. Napište si na papír všechny partnery, které jste potkali ve svém životě. Ke každému partnerovi napište vše, co se vám na něm líbilo a vše, co vám vadilo.

Vše v posuzování pochází od vás. Jací jsme uvnitř, takového dostáváme partnera. Pokud chceme hodně vlastnit, dostaneme partnera, který nás vlastní. Pokud máme v sobě žárlivost, dostáváme partnera, který na nás žárlí. Pokud chceme být čistí, dostaneme partnera, který je nečistý. Pokud chceme být věrní, dostaneme partnera, který nám bude nevěrný. Pokud jen umíme dávat, dostaneme partnera, který bude jen přijímat. My se totiž musíme poprat se svými zápory, nic nám nesmí být proti srsti. Žádný zápor totiž ve skutečnosti neexistuje, ty zápory jsou jen v nás.

* * * *

Duchovní vztahy už nevznikají z velké zamilovanosti, ale ze sounáležitosti. Tyto vztahy vznikají nevinným přátelstvím, porozuměním a postupně sílí. Jsou opakem vztahů ze zamilovanosti, které slábly. Oba partneři vzájemně pracují na harmonii vztahu a postupně se stále více rozsvěcují a čím více se rozsvěcují, tím více svítí jeden druhému a zároveň celé společnosti svojí harmonií a klidem. To, co z nich vychází, není zamilovanost, že jeden vidí jen toho druhého, ale je to láska, která je neomezená, jak pro toho druhého, tak i pro ostatní. Je jí stále dost a stále více se jí z tohoto vztahu rodí i pro ostatní. V duchovním vztahu totiž lidé nežijí jen pro toho druhého, ale žijí pro celou společnost, není zde omezování vztahu k druhým, nesvoboda, majetnictví. V zamilovanosti žili lidé uzavřený okruh jen těchto dvou a láska byla jen pro ně, a ne pro ostatní. Vzájemně se omezovali, aby náhodou jeden nedal druhým více, než partnerovi. Žárlilo se na lásku k druhým, docházelo k omezování lásky k druhým, a proto její pramen ve vztahu časem vyschnu.

* * * *

– V duchovním vztahu žena dává muži přízeň a muž ji za to oceňuje slovy. Dříve nejdříve muž oblboval ženu a pak mu teprve žena dávala přízeň.

– Když žena stojí na vlastních nohách, tak může jít společně s mužem. Když žena nestojí na svých nohách, tak se přilepí na muže a jde jen on.

– Kamarádka mi řekla: “V minulých vztazích jsem hledala oporu a nyní mám ve svém příteli podporu.”

Ve vesmíru fungují tři stádia vývoje duše. Nejdříve má duše představy a chce, aby se jí naplňovaly, a když se jí nenaplňují, zlobí se. Nemá se ráda a chce se mít ráda prostřednictvím druhých. Žije ještě v iluzích a nesnaží se měnit něco na sobě, ale chce měnit vše na druhých. Stále se někam žene, prahne po prožitcích, darech, projevech lásky od druhých. Má strach být sama, neumí to. Chce být stále ve společnosti někoho i za cenu, že se zaprodá. Žije ve falši a lži, protože je slabá a neumí se prosazovat, a zároveň se bojí ztráty těch druhých. Podléhá naprosto partnerovi, jeho náladám, jeho požadavkům, podřizuje se. Nechce měnit myšlení, nechce jít do hloubky citů, zůstává ve všem na povrchu. Člověk je ještě povrchní.

Bude to člověk, který může být zábavný, ale přesto bude prázdný. V tomto vztahu se člověk dusí.

* * * *

Ve druhém stádiu se duše poznává. Začíná si uvědomovat, jak fungují vesmírné zákony a ve vztahu vše jí vyhovuje a co jí vadí. Učí se mít ráda a tím i přijímat občas svoji samotu. Už jí nevadí. Ví, co nechce, aby jí činil ten druhý, a ví, co nechce činit druhému. Zná zákony příčiny a následku. Začíná být upřímná, už si nechce s druhými hrát. Tím, že se má ráda, je silnější a už se tolik nebojí o lásku druhých, vždyť už jí začíná objevovat v sobě. Už dokáže odejít ze vztahu, který jí nevyhovuje a přes hledání v druhých se učí hledat cestu k sobě. Nebojí se již vstoupit do svého nitra a do svých pocitů, nebojí se nahlížet na věci novým způsobem a uvědomovat si bolest ze ztráty, když mění myšlení.

Bude to člověk, který už nebude tak zábavný, ale budete se s ním cítit lépe, než s člověkem povrchním. V tomto vztahu se člověku ještě občas špatně dýchá.

* * * *

Ve třetím stádiu se člověk má rád, a proto se již nestará o ostatní. Pobývá rád o samotě, nevadí mu, spíše se z ní těší. Umí si naplnit život sám, je tvořivý, má plno nápadů a i když je sám, má mnoho přátel. Lidé z něho cítí sílu, a proto se k němu rádi vrací, neboť se u něho cítí v bezpečí. Tento člověk již nezasahuje do životů druhých, nechá je dýchat a i jemu se dobře dýchá. Nenechá se ničím omezovat a ani nechce nikoho omezovat.

Naučil se mít rád, a proto našel svoji druhou polovinu duše. Vytvořil v sobě klid a harmonii, a proto si stačí sám.

A právě v tomto třetím stádiu vývoje duše k vám může přijít partner, který se má již rád a také si stačí. Už nepotřebuje s nikým žít. V této době Vesmír spojí tyto dva jedince, a oni spolu mohou vytvořit vztah, po kterém všichni toužíme. Vztah plný lásky, pomoci, harmonie, porozumění, něhy, dotyků. Takovýto vztah lze vytvořit teprve v době, když najdeme svoji druhou polovinu v sobě. Už jsme celiství, a proto můžeme přijmout do svého života opět zase jen celistvou duši. Už se nenecháme spoutávat, vydírat, a zrovna tak ten druhý. Proto můžeme spolu vytvořit dvojnásobnou harmonii, kterou máme v sobě. V této době si žijeme pro sebe, ale nebráníme se trávit čas i s ostatními, pokud si to přejeme. Už dokážeme říci ne, nechci, nevyhovuje mi, vadí mi to atd.

A tak ve třetím stádiu vývoje partnerství můžeme prohlásit: “V bývalých vztazích jsem hledala oporu v těch druhých, teď je mi můj partnerem podporou.” Žena už není slabá, už se nemusí o nikoho opírat, a proto dostává podporu ve svém růstu z Vesmíru prostřednictvím duchovního partnera, který ji chápe a podporuje ve všem, co dělá.

* * * *

Přijde nám do života někdo, kdo naplňuje naše sny a představy, ale protože už víme, jak křehké dokážou být partnerské vztahy, a máme v sobě poznání z předešlých vztahů, dokážeme být bdělí a obezřetní i v tomto vztahu. Mnohdy vám duchovní partner do života přijde, ale vy to ani nepostřehnete, protože jste zaujatí svými představami. Už víme, jak snadno se dá rozbít vztah, a proto jsme i v tomto vztahu opatrní. Jsme stále u sebe, máme neustále okolo sebe svůj prostor, který si nenecháme vzít, neomezujeme a také se nenecháme omezovat.

Duchovní partner vám vstoupí do života s vědomím srdce: “Tady jsem, dávám se ti celý a nic za to neočekávám a také nic od tebe nežádám.”

* * * *

V duchovním vztahu se muž a žena mají rádi očima. Vpíjí se jeden druhému do očí a zapomínají na celý svět. Skrze oči čtou v nitru toho druhého. Oni se totiž vnímají srdcem, kterým jsou spolu propojeni neustále. I když ten druhý není na blízku, je stále jakoby vedle. Toto jsme ve vztazích dříve necítili. Nemohli jsme, když jsme vše brali rozumem. Buď tu je a já ho vidím a můžu si na něj sáhnout, nebo tu není a já se o něj bojím.

Nalezením sebe dojdeš ke své duši a pak půjdete ke slunci. Budete pod ochranou a vaše láska bude požehnaná. Obohacuj sebe tak, abys měla co dávat.

Víme, co chceme a dopřáváme si to. A právě v této době k nám přijde duchovní partner, který je nám přidělen a je to přesně to, co jsme hledali celý život. Naše druhá polovina, naše představy, naše touhy, naše snění. Vše v jednom. Už jsme se našli a tím jsme mohli najít i tu druhou naši polovinu z Vesmíru, která všechny životy hledala nás a my jí.

* * * *

Než dojde k tomuto setkání s duchovním partnerem, musíme mít zpracovaný vztah s osudovým partnerem. Musíme si uvědomit chyby, které jsme stále ve všech životech dělali s tímto osudovým partnerem. Musíme si odpustit, a tím i poděkovat osudovému partnerovi, že nás mohl všechny životy učit stále stejné učení. Byly jsme natvrdlí a nechápali, ale nyní přichází ten krásný okamžik, že chápeme. Uvědomíme si, že osudového partnera budeme mít vždy v srdci, ale žít s ním nemůžeme. Splnil svůj úkol, naučil nás a může učit zase někde jinde. A teprve, když dojde v nás k tomuto smíření a my uděláme toto rozhodnutí, může přijít duchovní partner.

* * * *

I tento duchovní partner nás učí. Musíme spolu projít i krize z minulých životů. Vzájemně si léčíme rány, které jsme si způsobili.

Věděla jsem, že když zvládnu osudového partnera, že přijde vztah za odměnu. Věděla jsem, že přijde muž a řekne: “Tady jsem a dávám se ti celý, nic si neponechávám.” A k tomu také došlo v době, kdy jsem byla spokojená a opravdu už nehledala žádný vztah, neboť jsem došla k pochopení ve vztazích a věděla, že už tam nemůžu pro sebe nic najít.

* * * *

A tak je to i se sexem. Aby člověk přestal toužit po sexu a aby se od něho osvobodil, musí si ho nejprve dopřát. Pokud jde duchovní cestou a myslí si, že sex může opominout, a že už ho má zpracovaný, když si ho zakazuje nebo ho odmítá, bude muset touto zkouškou a zkušeností ještě projít.

* * * *

Člověk aby se dostal do vyšších vibrací, kde už ho sex nenaplňuje, ale naplňuje ho láska v mysli k druhému a ke všem, musí projít všemi zkušenostmi v této oblasti. Musí si uvědomit, že se nemůže milovat za peníze, že se nemůže milovat, když toho druhého nemá rád, že se nemůže milovat z prospěchu, že se nemůže milovat skrze poslušnost, že se nemůže milovat, když ho ten druhý uráží. Těmito a dalšími zkušenostmi musí projít.

Když přijde osudový partner, se kterým v milování splyneme, ale zároveň dostaneme lekci, skrze kterou si začínáme uvědomovat, že vše má své pro a proti, začínáme si uvědomovat své závislosti, stinné stránky a pracovat s nimi. Začínáme se zamýšlet, zda tohle mi stojí za to, co se děje okolo toho a tím se pomalu duše vrací k sobě. Už nechce utrpení z emocí, chce mít klid.

Zde se duše stává celistvou a teprve nyní může přijít duchovní partner, který se umí mazlit tak, jak nikdo před tím, se kterým netoužím po milování, ale po dotycích, při kterých se sexuální energie nabaží a nezůstává v těle jako při sexuálních orgiích. Mazlením se natolik uvolníme, že cítíme na konci slast a pohodu, a ne neklid z nenaplnění po sexu. A tak si toto užíváme, a stále více si začínáme uvědomovat své já a lásku k sobě, a čím více lásky k sobě začneme pociťovat, tím více si začínáme uvědomovat, že je to moc fajn, že ten druhý tu je, ale já už nepotřebuji tolik dotyků. Mám všechny dotyky v sobě a dokáži se dotknout svými pocity všeho a se vším splynout, a to mi dává takovou radost a lásku, že už ji nepotřebuji hledat jinde. Mám ji v sobě, a tak se časem láska duchovních partnerů promítá jen v jejich mysli.

Uvědomují si hloubku svého vztahu a stačí jim objetí, přitulení. Už tam není podmínkou sex, ten může být i nemusí, a ani jeden to od druhého neočekává, a ani jeden se necítí proviněný, že s tím druhým nespí. Tato svoboda dává prostor pro tvoření, a proto si duchovní partneři spíše tvoří svůj vztah hezkými věcmi a společnými zájmy, ze kterých roste jejich společná radost. Sex z nás vždy tahá jen emoce, ze kterých roste utrpení. A proto v duchovních vztazích již sex není, je tam jen láska k sobě a k druhým. Proto se jeden o druhého nebojí. Ví, že bez něj přežije. Nebojí se totiž už o zážitek sexu, o to, že se ten druhý o mě postará, že je mi oporou atd. Všechny závislosti jsou pryč, všechno naplnění mám v sobě, a tak se nemám čeho bát. Umím se o sebe postarat, umím být sám sobě oporou a všechno si nesu v sobě. V této době již souzním s celým Vesmírem a cítím jeho přítomnost ve všem.

Zdenka Blechová

Zdroj: http://eldhwen.wordpress.com/2013/06/11/zamilovanost-nebo-laska/